adrex.cz Horolezectví

Ten­to nej­vyš­ší vr­chol Ziller­tál­ských Alp le­ží na hlav­ním al­pském hře­be­nu v zá­pad­ní čás­ti té­to hor­ské sku­pi­ny, v ob­las­ti na­zý­va­né Zillerta­ler Haupt­kamm.

Im­po­zant­ní je pře­de­vším je­ho za­led­ně­ná se­ver­ní stěna, kte­rou pok­rý­vá le­do­vec Sch­le­geiskees a kte­rá str­mě spa­dá do kot­li­ny Sch­le­geis­g­rung s nádr­ží Sch­le­geisspei­cher. Na­pro­ti to­mu již­ní stě­ny, které le­ží na ital­ské stra­ně, jsou pod­statně mé­ně ex­po­no­va­né a pří­stup z té­to stra­ny je jed­no­duš­ší.

Prv­ní vý­stup na vr­chol Hochfei­ler se po­da­řil tro­ji­ci Paul Grohmann, Georg Sammer a Pe­ter Fuchs v ro­ce 1865 prá­vě z již­ní stra­ny ze sed­la Pfits­cher Joch. Ta­to výs­tupo­vá ces­ta je dnes o­zna­čo­vá­na ja­ko „nor­mál­ka“.

Čte­ná­řům přib­lí­ží­me vý­stup na nej­vyš­ší vr­chol Ziller­tál­ských Alp jak po „nor­mál­ce“, tak ta­ké nároč­nou se­ver­ní stě­nou.

Nor­mál­ka přes „pil­ník“ - R. Ště­pan­čík

V ro­ce 1989 jsme s par­tou ka­ma­rá­dů pro­chá­ze­li Ziller­tál­ský­mi Al­pa­mi z Hin­ter­tuxu do Gin­z­lin­gu. Po­ča­sí nám mi­mo­řád­ně přá­lo a umož­ni­lo nám vy­stou­pit na řa­du nád­her­ných vr­cho­lů. Ob­di­vova­li jsme vý­hle­dy z ta­ko­vých ve­li­ká­nů, ja­ký­mi jsou Ol­pe­rer, Grosser Möse­ler, Sch­ramma­cher, Schwar­zen­stein a dal­ší. Bo­hu­žel na je­den z nejkrás­něj­ších, kte­rý se vy­pí­ná nad údo­lím Schlegeis­grund a vý­stu­py je­ho se­ver­ní stě­nou jsou o­zna­čo­vá­ny me­zi ho­ro­lez­ci za kla­sic­ké, nám neby­lo dop­řá­no vy­stou­pit. Ces­ta, o­zna­čo­vá­na ja­ko „nor­mál­ka“, ve­de to­tiž z ji­hu, z údo­lí Ober­gtal. Ten­to vr­chol, čas­to oz­na­čo­va­ný za krá­le Ziller­talských Alp, se jme­nu­je Hochfei­ler a v Itá­lii mu nikdo ne­řek­ne ji­nak než Gran Pi­las­t­ro. Se svý­mi 3510 met­ry je ta­ké nej­vyš­ším vr­cho­lem Ziller­tálských Alp.

Jak už to čas­to me­zi ná­mi tu­lá­ky po ho­rách bý­vá, i já si ve­du po­ten­ciál­ní výs­tu­po­vé cí­le či ob­las­ti, kte­ré bych chtěl nav­š­tí­vit. Bý­vá jich čas­to to­lik, že ně­kte­ré mu­sí če­kat i ně­ko­lik let, než na ně do­jde řa­da. Do té­to řa­dy če­ka­te­lů se – nech­tě­ně – za­řadil i Hochfei­ler. Ně­kdy se už už zdá­lo, že se dočká, ale pak z to­ho z nejrůz­něj­ších dů­vo­dů vždycky se­šlo. Až lo­ni v lé­tě mi v zá­vě­ru pu­to­vá­ní po ty­rol­ských ho­rách, kte­ré pro­vá­ze­lo mi­mo­řád­ně příz­ni­vé po­ča­sí, zby­ly dva dny, tak jsem se vyp­ravil z Inns­bruc­ku na jih. Ni­kam jsem nes­pě­chal, tak­že mís­to ob­vyk­le pou­ží­va­né bren­ner­ské dál­nice, kte­rou jez­dí­me na ja­ře na za­jiš­tě­né ces­ty k jeze­ru La­go di Gar­da, jsem zvo­lil pů­vod­ní sil­ni­ci údo­lím Wipp­tal. Ur­či­tě to sto­jí za­to. Poz­ná­te rázo­vi­tá měs­teč­ka Mat­rei am Bren­ner, Stei­nach am Bren­ner, Gries am Bren­ner a dal­ší. Při­tom mů­že­te ob­di­vo­vat krás­nou okol­ní pří­ro­du, což se vám při jíz­dě po dál­ni­ci rozhod­ně ne­po­da­ří.

Za Bren­ner­ským průs­my­kem je osíd­le­ní řid­ší. Silni­ce sle­du­jí­cí ře­ku Ei­sack nás při­ve­de za­ne­dlou­ho do měs­teč­ka Ster­zing. Chtěl jsem o něm a je­ho oko­lí zí­skat víc in­for­ma­cí, ale Ita­lo­vé ma­jí svá infor­mač­ní stře­di­ska za­vře­ná přes oběd i v hlav­ní se­zóně. Pro­blém vznikl při hle­dá­ní ces­ty do údo­lí Pfits­cher Tal, kte­ré by mne mě­lo při­vést pod Hochfei­ler. Roz­ko­pa­né uli­ce a řa­da objíž­děk mi hle­dá­ní neu­leh­či­ly. Kdo však hle­dá, na­jde. Poměr­ně ši­ro­ké údo­lí, le­mo­va­né po obou stra­nách str­mý­mi sva­hy vr­cho­lů, mne pak ved­lo přes o­bec Afens k men­ší přehra­dě. Zde se údo­lí tro­chu zúží, sil­ni­ce náh­le na­be­re výš­ku a za chví­li jsem ve Wei­de­nu. To už jsem ze Ster­zin­gu vys­tou­pal skoro 400 met­rů. Mí­jím Ke­ma­ten i St. Ja­kob in Pfitscher Tal, pro­to­že chci zí­skat co nej­lep­ší výcho­zí po­zi­ci pro zítřej­ší vý­stup. Asfal­to­vá sil­nič­ka kon­čí v osa­dě Stein. Odtud už po­kra­ču­je pou­ze praš­ná ces­ta na sed­lo Pfits­cher Joch.

Úto­čiš­tě mi po­sky­tu­je ma­lý pen­ziónek. In­teriér po­chá­zí jis­tě z před­mi­nu­lé­ho sto­le­tí, ale všu­de je čis­to a rozhod­ně tu bu­de klid. Na let­ním by­tě jsou zde jen dva pá­ry ně­mec­kých dů­chod­ců. Z jed­ním z nich si před ve­če­ří stih­nu ješ­tě po­poví­dat o je­jich zku­še­nos­tech s po­by­tem. Vě­dí své, jez­dí sem čas­to. Ve­čer mám mož­nost se pře­svědčit, že jíd­lo je sku­teč­ně vý­bor­né a na­víc lev­né. Po ve­če­ři si neod­pus­tím ješ­tě krát­kou pro­cház­ku po praš­né sil­ni­ci k sed­lu, abych zjis­til je­jí kva­li­tu. Ces­tou pot­ká­vám spou­stu cyk­lis­tů, kte­ří si na horských ko­lech, po tvr­dém výjez­du od ra­kou­ské samo­ty Breit­lah­ner ko­lem přehra­dy Spei­cher Sch­legeis na sed­lo Pfits­cher Joch vy­chut­ná­va­jí sjezd na ital­skou stra­nu.

Sní­da­ně v pen­zio­nu až o půl osmé zna­me­ná při po­hle­du na azu­ro­vou modř ob­lo­hy, že si při výstu­pu na cha­tu Hochfei­ler­hütte uži­ji slu­níč­ka, až mi to ne­bu­de mi­lé. Oc­tá­vii par­ku­ji na vyhra­ženém par­ko­viš­ti ra­dě­ji ješ­tě před avi­zo­va­nou tře­tí za­táč­kou. To­též ra­dím i pří­pad­ným dal­ším zá­jemcům o vý­stup, ne­boť v za­táč­ce je pl­no a au­ta tu sto­jí v dlou­hé řa­dě po obou stra­nách sil­ni­ce. Stou­pám chví­li po chod­ní­ku ko­lem po­to­ka Oberg­bach. Mo­hu při­tom ob­di­vo­vat mo­hut­ný vr­chol Weiss­pitze nad údo­lím Ober­gtal. Po přecho­du po­to­ka po ma­lém most­ku a po krát­kém stou­pá­ní sto­jím u po­lo­roz­pad­lé sa­la­še Bichl. Noční náv­štěv­ní­ci ji vy­lepši­li na­ta­že­ním vel­ké cel­ty.

Chod­ník za­čí­ná na­bí­rat na výš­ce. Je tře­ba jít opatr­ně, pro­to­že na ka­me­nech smá­če­ných vodou, sté­ka­jí­cí ze str­mých trav­na­tých st­rá­ní, to sakra­ments­ky klou­že. Před slu­níč­kem ješ­tě kry­je člově­ka ve­ge­ta­ce, té však va­lem ubý­vá a na­jed­nou sto­jím na ma­lé plo­šin­ce. Pře­de mnou údo­lí Glider­bach­tal v ce­lé krá­se. Ces­ta stou­pá v le­vém úbo­čí. Vy­uží­vám ješ­tě stí­nu po­sled­ní­ho ke­ře ke krát­ké­mu od­po­čin­ku a pak již v pl­ném slun­ci, zali­tý po­tem hl­tám dal­ší met­ry. Ces­tou před­chá­zím ně­ko­lik turis­tů, pro kte­ré bu­de ko­neč­nou sta­ni­cí cha­ta a pot­ká­vám dal­ší, kte­ří již ma­jí vr­chol, jak se ří­ká v kapse, a spě­cha­jí do­lů. Pa­nu­jí­cí ti­cho naru­šu­je pou­ze va­rov­né hvíz­dá­ní sviš­ťů před ná­le­ty skal­ních or­lů. Sviš­ťů je zde ne­sku­teč­né množ­ství, ús­tí je­jich nor jsou vi­dět na kaž­dém kro­ku. Na něko­li­ka úse­cích je chod­ník za­jiš­těn la­ny a br­zy je již vi­dět cha­tu. Pře­ko­nám le­dov­co­vý po­tok a na strměj­ším vý­stu­pu k cha­tě ješ­tě ně­ko­lik sně­ho­vých po­lí.

Te­ra­sa cha­ty je pl­ná li­dí, kte­ří se již vrá­ti­li z vr­cholu. Po­ča­sí je nád­her­né, a tak son­du­ji u cha­ta­ře, zda do­po­ru­ču­je ješ­tě dnes vý­stup na vr­chol. Po­zitiv­ní od­po­věď roz­ho­du­je. Krát­ké ob­čer­stve­ní, do ruk­sa­ku jen to nej­nut­něj­ší a jde se. Na vr­chol to je brat­ru tři ho­di­ny. Nej­pr­ve stou­pám od cha­ty na se­ve­ro­východ­ně po­lo­že­né skal­ní žeb­ro. Vý­stup je za­jiš­těn ně­ko­li­ka la­ny. Ces­ta po­kra­ču­je hře­be­nem po­se­tým de­sít­ka­mi mu­ží­ků všech ve­li­kos­tí. Od vel­ké mo­hy­ly pře­chá­zím v úbo­čí sně­ho­vá po­le a na nás­led­ném hře­be­ni mne če­ká na po­sled­ních sto met­rech fir­no­vé ostří. To vět­ši­nou vy­ža­du­je že­le­za. Od to­ho­to ostří (Fei­le = pil­ník) má ho­ra i svůj ná­zev. Po­kud již sně­ho­vé ostří v po­zdním lé­tě us­tou­pi­lo, je vý­stup mož­ný i po ska­lách v pra­vém úbo­čí.

A pak již sto­jím u vr­cho­lo­vé­ho kří­že. Rozh­led, který se mi na­bí­zí, je úchvat­ný. Na zá­pa­dě Stu­bai­ské a Ötz­tal­ské Al­py, pří­mo před oči­ma zná­mé si­luety ziller­tál­ských vr­cho­lů – Sch­ramma­cher, Ol­perer, Schön­bich­ler­horn, Grosser Möse­ler a dal­ší. V dá­li ji­ho­zá­pad­ním smě­rem jsou ro­zez­na­tel­né vr­cho­ly sku­pin Ber­ni­na a Ort­ler. Fan­tas­tic­ký je zejmé­na po­hled do po­věst­né se­ver­ní stě­ny nej­vyš­šího vr­cho­lu Zi­ler­tál­ských Alp pří­mo po­de mnou. Ne­zbyt­né fo­to­gra­fo­vá­ní. Jsem na vr­cho­lu sám a uží­vám si to. To se čas­to nes­tá­vá. Po­zo­ru­ji družstvo při vý­stu­pu na sou­sed­ní Hochfer­ner a pak si zno­vu v du­chu oži­vu­ji vý­stu­py na okol­ní vr­cho­ly z do­by před tři­nác­ti le­ty. Ale čas ne­sto­jí, je tře­ba se­stou­pit. Cha­ta je již po­lop­rázd­ná. Ji­ho­ty­rol­s­ká spe­cia­li­ta a ně­ko­lik dob­ře vych­la­ze­ných piv pomá­há nab­rat vy­da­né ka­lorie. U ved­lej­ší­ho sto­lu zpí­vá sku­pi­na Ita­lů za dop­ro­vo­du har­mo­ni­ky a na­vo­zu­je pří­jem­nou at­mo­sfé­ru. Ješ­tě po­há­rek nez­byt­né­ho sva­řáč­ku a pak už na ku­tě. V řa­dě vrcho­lů – če­ka­te­lů – mi ubyl je­den z těch, kte­ré na svůj od­pis če­ka­ly nej­dé­le.

Led na se­ver­ní stě­ně - Ma­rek Cer­man

Od cha­ty Fur­ts­chaglhaus je mož­né vy­stou­pit na nej­vyš­ší vr­chol Ziller­tál­ských Alp vel­mi ná­roč­nou ces­tou přes je­ho za­led­ně­nou se­ver­ní stě­nu, kte­rá je svým sklo­nem až 60° nej­str­měj­ší za­led­ně­nou stě­nou vý­chod­ních Alp. Vý­stup před­po­klá­dá doko­na­lé vy­ba­ve­ní a zku­še­nos­ti se zdo­lá­vá­ním ta­kových stěn. Ná­stup pod vlast­ní stě­nu z cha­ty Furtschagl­haus tr­vá 3 -‑ 4 ho­di­ny a ve­de přes le­do­vec Sch­le­geis­kees. Od cha­ty ve­de zna­če­ná ces­ta k ji­hu k roz­ces­tí za po­to­kem Fur­ts­chagl­bach (stejně ja­ko při vý­stu­pu na vr­chol Mutte­nock). Zde po­kra­ču­je vpra­vo skal­na­tým te­ré­nem až k le­dov­ci Sch­le­geiskees. Le­do­vec se nej­pr­ve pře­chá­zí již­ním smě­rem a ná­sle­du­jí­cí, po­ma­lu stou­pa­jí­cí tra­vers pak obchá­zí o­brov­ský le­dov­co­vý ko­tel až pod stě­nu. Na le­dov­ci je mno­ho ne­bez­peč­ných trh­lin.

Vlast­ní vý­stup stě­nou za­čí­ná pře­ko­ná­ním pří­hor­ní trh­li­ny, je­jíž stav se kaž­dý rok mě­ní. Za­čát­kem lé­ta přes ni ve­de řa­da sně­ho­vých mos­tů, kon­cem lé­ta již jde o le­ze­ní v kol­mém le­du. Vý­stup stě­nou vede žla­bem po­dél skal a je té­měř ideál­ní dirre­tissimou. Po­zor na pa­da­jí­cí ka­me­ny, přil­ba je zde, stejně ja­ko ve všech po­dob­ných stě­nách, ži­vot­ní nut­nos­tí. Ces­ta po­dél skal ve­de až k vr­cho­lo­vé­mu hře­be­nu, z ně­hož do stě­ny vyč­ní­va­jí sé­ra­ky, vzniklé z mo­hut­né pře­vě­je. Tu je nut­né pře­ko­nat na závěr vý­stu­pu. Z hře­be­nu je již na vlast­ní vr­chol jen pár met­rů cho­dec­ké­ho te­ré­nu. Jiš­tě­ní bě­hem výstu­pu je mož­né pro­vá­dět po­mo­cí le­dov­co­vých šrou­bů a sně­ho­vých ko­tev, v ně­kte­rých mís­tech mů­že­te za­lo­žit i jiš­tě­ní ve ská­le (vklí­ně­nce, friendy). Se­stup z vr­cho­lu ve­de již­ní stra­nou po normál­ní výs­tu­po­vé ces­tě na cha­tu Hochfei­ler­hütte. Zpět k přehra­dě Sch­le­geiss­tau­see a na cha­tu Furtschagl­haus se vra­cí­me přes sed­lo Pfits­cher Joch