adrex.cz Horolezectví

Andy jsou pohořím zlomovo – vrásového typu, vzniklým v důsledku kolize pacifické desky Nasca s jihoamerickou kontinentální deskou. Celá oblast stále prokazuje trvání tohoto děje svojí seismickou a vulkanickou aktivitou. Ta je však pouze nepatrným pozůstatkem vulkanické aktivity konce třetihor a počátku čtvrtohor, kdy podobu And utvářelo okolo tisíce činných sopek. Dnes je to necelých čtyřicet, mezi nimi nejvyšší Volcan Guallatiri s 6.060 metry, ležící na hranicích Bolívie a Chile. Pohyby litosferických desek způsobily obyvatelstvu nejednu katastrofu. K té nejhorší došlo 31.5.1970 v pohoří Cordillera Blanca v masivu Huascaránu. Zemětřesení zasáhlo pás pevniny směrem k Pacifiku a údolí řeky Santy. Zapříčinilo sesuvy půdy, prolomení přehradních hrází a ničivé vlny tsunami. V Peru tehdy zahynulo kolem 67.000 lidí a katastrofa se tak stala tou nejhorší v dějinách Ameriky. I u nás v Čechách si ji dodnes připomínáme, neboť právě při ní byla pod sesutou půdou poblíž jezera Lago de Langanuco pohřbena výprava nadějných československých horolezců.

Chilsko - argentinské Andy - Aconcagua - Zlomy a vrásy rozdělily chilsko – argentinské Andy paralelně s okrajem kontinentu na západní Kordilleru, hlavní Kordilleru a argentinskou prekordilleru. Nejvyšší vrcholky leží v hlavním hřebeni. Patří mezi ně právě Aconcanqua (6.959 m.n.m.), dále Ojos del Salado (6.880 m.n.m.), Bonete (6.872 m.n.m.), Tupungato (6.800 m.n.m.) a Mercedario (6.770 m.n.m.). Také nejvyšší vyhaslá sopka Llullajllaco (6.723 m.n.m.). Tato část And bývá označována jako aridní, tedy s velmi suchým podnebím. Odpovídá tomu i výška sněžné čáry na jmenovaných vrcholech. U Llullajllaca je to až 6.200 m.n.m. a na severním svahu Aco (Aconcagua) 6.100 metrů nad mořem.

Aconcagua, kterou původní obyvatelstvo ve své Aymarštině vyslovuje „Akonkaua“, je nejvyšší horou And i celé Ameriky. Vrcholový skalní blok je z třetihorních andezitů uložených na starším vápencovém podloží (sedimentech), což je důkaz toho, je Aco není sopečného původu. Horniny jsou však různorodé a skály hrají barvami. Odtud také místa výstupu s názvy Piedras Blancas (Bílé skály) nebo Piedras Norte (Černé skály). Na mapě horu nalezneme na území Argentiny, třináct kilometrů východním směrem od hranice s Chile. Přístupovými středisky jsou hlavní město Chile Santiago, s mezinárodním letištěm a z Argentiny město Mendoza. Z obou je to k hoře asi 200 kilometrů.

Aconcagua má dva vrcholy, severní a jižní, vzdálené od sebe jeden kilometr. Přesná poloha vyššího ze dvou vrcholů, tedy severního, je podle GPS navigace 32 stupňů 39,21 minut jižní šířky a 70 stupňů 00,75 minut západní délky. Svahy hory mírně spadají k severu, za to od jihu je pro horolezce výzvou třítisícová stěna. Zalednění masivu je vzhledem k nadmořské výšce minimální. Obstarává ho pět údolních ledovců, z nichž největší je se svými deseti kilometry délky horní ledovec Horcomes. Vrchol je zcela bez ledu a povětšinou i bez sněhové pokrývky. Ošlehává jej totiž silný vítr, známý jako Viento Blanco. A tak výhoda lehkého chodeckého terénu, kterou hora nabízí, těm co se na ni vydají zdolat vrchol, je smazána skrytým rizikem změny počasí. Tak prudké a náhlé zvraty jako na Aco jsou málokde. Bouře se sebou přináší pokles teploty až k –30 stupňům, spousty sněhu a to vše provázeno zmíněným Viento Blanco o rychlosti až 200 km/hod. Takový vítr neumožňuje jakoukoliv činnost, a tak už se mnohokrát stalo, že počasí uvěznilo skupinky horolezců na několik dní nebezpečně vysoko. Aconcagua se stala vyhledávaným cílem pro takzvané „lovce výšek“. Přeci jen bez 40 metrů sedm tisíc, to už je trofej ! Jenže tahle hora se nenechá tak lehce „ulovit“. Právě podcenění rizik, nepřipravenost, nezkušenost a přílišná troufalost způsobují neštěstí. Úmrtí nejsou žádnou vzácností a pouze méně jak polovina návštěvníků dosáhne vrcholu a vrátí se z něj v pořádku. Těm pak jistě zůstávají krásné vzpomínky.

Výstup na Aconcanguu - Dne 14. ledna 1897 stanovil Švýcar Mathias Zurbriggen výšku 6.959 jako tehdejší rekord, dosažením vrcholu Aconcagui. Roky před tím už byly Andy v pozornosti nejlepších evropských lezců, mezi něž Zurbriggen patřil. A právě jemu v tomto jihoamerickém létě přálo štěstí. Tím se odstartoval vývoj výstupů ze všech možných stran hory a ten přešel do dnešní komercializace, kdy je hora a její zdolání v nabídkách cestovních kanceláří. Prostě výstup se vší bezpečností a pohodlím. Nabízí se spaní pod stanem nebo v hotelu, chůze pěšky s batohem na zádech, nebo jízda na mule s batohem rovněž na mule. Můžete spoléhat jen na sebe, nebo si zaplatil služby zkušeného vůdce. Ať už zvolíte jakkoliv, na svazích potkáte spoustu lidí, kteří vzhledem ke stavu svého konta zvolili jinak. Prostě taková mezinárodní třídní směsice. Stejně jako kdysi pan Zurbriggen, i dnes volí většina horolezců za nejvhodnější období pro výstup měsíc leden. Léto je zde v rozpuku, v údolích je příjemně teplo a hora je nejpřístupnější. Riziko náhlé změny k horšímu však neopadá. Nejjednodušší trasa výstupu vede z Plaza de mulas, přes Nido del Condores a výškový tábor Berlin. Nejtěžší pak z tábora Plaza Francia přes jižní stěnu. Blíže si popíšeme první variantu, která dává větší šanci na dosažení vrcholu.

Autobusem se dostanete ze Santiaga i z Mendozy do osady Puente de las Incas, která leží právě na mezinárodní spojnici těchto dvou měst poblíž soutoku řek Horcones a Mendoza. V Puente je známý travertinový most, který dal místu jméno a lázně. V osadě je jedna z posledních možností dokoupit potraviny nebo se ubytovat v hotelu. Mulaři zde nabízí služby svých zvířat. Rádi si nechají zaplatit v amerických Dolarech a nechtějí jich zrovna málo. Máte li jich dostatek, odvezou Vás i s Vaší bagáží až na Plaza de mulas do 4.265 m.n.m.. Budete se tak aklimatizovat bez tělesné námahy, přílišné pohodlí však od hřbetu muly nečekejte. Vydejme se ale pěkně pomalu po svých z těžkým batohem na zádech. Z osady nejprve po hlavní silnici směrem k chilským hranicím. Brzy se objevuje odbočka vpravo do údolí řeky Horcones. A asi po necelé hodině dojdeme na hranici Národního Parku (Parque Provincial Aconcagua) se strážnicí (Guarda Parques). Zde je třeba předložit povolení ke vstupu, které nejsnáze získáme v Mendoze za 120 USD v některém turistickém středisku. Strážce Vám ho potvrdí a přidá k němu pytel na odpadky. Bude ho po Vás chtít i s obsahem zpátky až budete park opouštět.

Pokračujeme kolem jezera Lago Horcones do mírného stoupání až k prvnímu přemostění řeky, přes které se dostaneme na její levý břeh. Po dvou hodinách přicházíme k rozcestí. Odbočka vpravo nás dovede na Plaza Francia asi po pěti až šesti hodinách chůze s převýšením 1000 metrů. My ale sejdeme vlevo a přes druhý most vzhůru k táboru Confluencia, který v nadmořské výšce 3.350 m.n.m. nabízí vše nejnutnější a potřebné. Jeho poloha pro GPS je 32 stupňů 45,45 minut jižní šířky a 69 stupňů 58,45 západní délky. Na Confluencii je dobré rozhodnout, zda pokračovat směrem k Plaza de mulas, nebo dát čas aklimatizaci u zdroje vody a potravin. Do dalšího tábora je to až 8 hodin chůze a odpočinek přijde v dalším náročném dni vhod. Plaza de mulas, v překladu náměstí mul, leží v místech, kde ledovec Horcones napájí stejnojmennou řeku. Dostáváme se do 4.265 m.n.m. a je to znát. V rozlehlém tábořišti opět nalezneme zdroj pitné vody, první pomoc a stanoviště strážců parku, kterým je třeba se nahlásit pro přesnou evidenci lezců. Nedaleko od stanového tábora je dokonce vysokohorský hotel, poskytující veškeré pohodlí srovnatelné s Alpskými horskými chatami. Opět záleží na Vás, jste li ochotní si za toto pohodlí připlatit. Plaza de mulas je horolezci považován za základní tábor. V této výšce je vhodné dát nějaký čas aklimatizaci.

Jako další cíl si můžeme stanovit tábor Nido de Condores (hnízdo kondorů), který je ovšem o dalších 1.000 metrů výše. Nejprve projdeme polem zvláštních ledových útvarů, které připomínají shrbené postavy v kápích (Kajícníci), a míříme k Piedras Conway, skalám nesoucích jméno anglického horolezce. Dalším kontrolním bodem při výstupu na Nido je Plaza Canada ve výšce 4.910 m.n.m.. I tam je místo pro stan a na přespání, ale lépe je dojít do Nido de Condores, místa s větší koncentrací lidí. Někteří z nich, fyzicky zdatní a dobře aklimatizovaní, odtud vyrážejí zdolat vrchol, většina lezců dá ale přednost další aklimatizační zastávce a následnému přesunu do tábora Berlin. Ten je poslední na trase k vrcholu ve výšce 5.780 m.n.m.. Je vybaven dvěma nouzovými bivaky (prkenné boudy). Z tábora Berlin už se nezdá být vrcholek Aconcanqui příliš vzdálený, s přihlédnutím na nadmořskou výšku však počítejte s celodenní túrou. Je dobré si přivstat, zjistit nejaktuálnější předpověď a s lehkým batohem vyrazit k vrcholu. Pokud Vám nebude bránit obávaný Viento Blanco a počasí se vydaří, určitě na něm stanete. Sestupuje se stejnou trasou a do Puente de las Incas Vám to potrvá minimálně 3 dny. Celý výstup je dobré rozplánovat alespoň na období deseti dnů.