adrex.cz Horolezectví

K sepsání tohoto článku nás přivedla žhavá diskuse, která se rozeběhla na našich stránkách. Téma : "Nezodpovědné chování českých turistů v horách." Úmyslně jsem napsal turistů a ne horolezců, což je potřeba oddělit hned na začátku. Rád bych se tedy podělil o několik svých zážitků.

Toto téma se na našich stránkách bohužel objevuje pravidelně a docela často. Nechci se zabývat statistikami, ale konkrétními případy, které jsem viděl a myslím, že je dokáže posoudit každý. Nechci ani hodnotit, to nechám na každém z Vás. Horolezectví a lezení po horách se stalo obrovskou módou. Bohužel, ne vždy se jedná o opravdový zájem o lezení, ale často je to jen póza a téma k hospodskému stolu. Zní to totiž opravdu dobře : "Byl jsem na Matterhornu", "chystám se do Himaláje" nebo "teď jsem se vrátil z Tater". Ono to ale také něco stojí a tím nemyslím jen peníze.

Chce to trénink, nějaké znalosti a hlavně zkušenosti, které je potřeba nějakou dobu sbírat, a které Vám nikdo nenaleje do hlavy cestou pod kopec. Přesto ale potkáte jinak smýšlející jedince. Není to tak dávno, co jsem se vrátil z výpravy na Mont Blanc a Matterhorn a rozhodně jsme nebyli jediní Češi na místě. Právě naopak. Návštěvníci z ČR, společně se slovenskými kolegy, tvořili většinu. Není pravda, že se neumíme v horách chovat. Většina lidí, které jsme zde potkali a se kterými jsme lezli, byla zodpovědná a nechyběl jim zdravý respekt k vrcholku, o který se pokoušeli. Bohužel, ne všichni a tady začíná problém.

Cestou na Matterhorn jsme zaregistrovali několik provizorně vybavených Čechů, kteří stejně jako my, vyrazili při dobré předpovědi směrem na vrchol. Vybavení ale nic neznamená a rozhodně se podle něj nedá hodnotit zkušenost jedince. Prvním překvapením byla skupinka slovenských horolezců, kteří zneužili nouzového bivaku na chatě Solvay a v pohodě si tu dvakrát přenocovali. No nic (poprvé), pokračujeme. Vrcholu jsme dosáhli jako jedni z prvních kolem deváté hodiny ráno a po krátkém pobytu jsme zahájili sestup. Dolů nás hnaly i mraky, které se rychle přibližovaly. Asi 100 metrů pod vrcholem, na prudkém sněhovém svahu, jsme potkali kluka bez maček a cepínu, jak bezradně stojí nad hranou, za kterou je více než kilometr hluboká propast severní stěny. Zeptal se česky, jestli by jsme mu nemohli půjčit lano, aby mohl bezpečně vyručkovat k jištění, odkud bude pokračovat dál nahoru.

Přes naše upozornění na nestabilní svah své rozhodnutí nezměnil a pokračoval po našem laně vzhůru. Hned za ním se objevily další dvě osoby a situace se opakovala. Jeden z nich v "maskáčích" a s přilbou na motorku, další jen tak v čepici. No nic (podruhé), pokračovali jsme v sestupu. Do kempu jsme dorazili kolem půl páté a to jen díky tomu, že jsme nespěchali a točili DVD. Pomalu se vraceli i ostatní lezci, kteří společně s námi spali ve stanech pod chatou. Jen skupinka, kterou jsme potkali pod vrcholem stále nikde. V kempu jsme se dozvěděli, že jsme nebyli jediní, kdo těm třem nějakým způsobem pomáhal, a že scénář byl většinou stejný.

Až do tmy se jednalo více méně o veselé historky, ale pohled na dvě bloudící čelovky v jedenáct v noci ve východní stěně již tak pozitivní nebyl. Na další den nebyla dobrá předpověď a vyrážet do stěny v noci není dvakrát rozumné. Druhý den, kolem desáté dopoledne, sestoupila tato trojice po bivaku ve stěně s úsměvem na rtech a s konstatováním, že za jeden den to umí vylézt každý. Počasí se naštěstí vyvedlo a tak jim z celé akce zůstanou jen ty příjemné zážitky. To, že se dole plánovala noční akce, a že spousta lidí sledovala pozdě do noci jejich postup, nikomu nevadilo. Z celkem dvaceti Čechů, které jsme pod Matterhornem potkali, se jednalo jen o malou skupinku, ale přesto, pokud bych byl nezávislý pozorovatel z jiné země, musel bych si říct, že Češi tu opravdu nemají co dělat. Ten den se na vrchol vydalo více než 50 lidí z celého světa. Japonci, Korejci, Němci, Britové a kdo ví, kdo ještě, ale ve stěně musela spát zase jen skupinka tří nezodpovědných Čechů. Tak asi vznikají ony pověsti o české nezodpovědnosti.

Když potom člověk zaslechne, že nějaká cestovní kancelář nabízí relativně jednoduchý výšlap na Mont Blanc a pro zájemce výstup na Matterhorn, musí se zamyslet, kde se v lidech bere tolik sebevědomí a jistoty, že to nebudou právě oni, kdo bude plnit úvodní stránky novin a zhoršovat statistiky mrtvých Čechů v horách. Jen málokdo již potom dokáže odlišit, kdo opravdu byl horolezec a kdo byl jen zbloudilým bláznem, který nevěděl, kam se to vlastně dostal.

Text : David Matuška