adrex.cz Horolezectví

K napsání tohoto článku mě přivedlo několik negativních zážitků z červencového výstupu na Matterhorn. Na jeho vrcholek máte možnost vystoupit jak samostatně, tak i s horským vůdcem s určitou "garancí" úspěšnosti.

Cena za takový podnik je přibližně 750 Euro a jedná se tedy o opravdu dobrý "business". Tuto variantu volí většina turistů, která se při návštěvě Zermattu náhle rozhodne zažít dobrodružství a obrátí se s tímto požadavkem na zdejší organizaci. Nic proti. Každý svého štěstí strůjcem.

To co se ale odehrává při samotném výstupu již nemá s lezením nic společného. Pokud pominu to, že klient za celou cestu nevidí nic jiného než své vlastní kroky a neuslyší jiné slovo než "Go, Go", nechápu pocit některých vůdců, že je snad tato cesta vyhrazena jejich "podnikání". Vše začalo pod chatou Solvay, kde mi při překonávání obtížnějšího úseku zrušil štand asi dvacetiletý klučina, aby dobral svého klienta. To že jsem měl na laně druholezce ho vůbec nezajímalo. Počínal si dokonce tak neomaleně, že dolů spadnul kámen o velikosti bochníku chleba, který jen o kousek minul pod ním stojící osoby. Uznávám, že jsem se rozčílil a uletělo mi několik anglických slov. Nad Solvaykou vše probíhalo v podobném duchu. Tlačenice lidí, kteří kromě vrcholku nekoukali kolem sebe. Padalo kamení, u železných tyčí se tísnili vystrašení turisti a celý dav směřoval pod poslední úsek zajištěný fixními lany. Tam začalo opravdové představení horské kolegiality.

Chvilku jsme se snažili udělat prostor pro sestupující dvojice, ale proti nim se zvesela vydávali vůdci, kteří za každou cenu museli ušetřit čas. Během několika minut byly fixy zcela ucpané a na každém jištění viselo několik lidí. Rozhodli jsme se lézt po straně nad severní stěnou a vyhnout se tak vznikající panice. Údery do přilby jsem pomalu přestal počítat, stejně jako omluvné fráze "sorry". Část vůdců se začalo vracet z pětiminutového pobytu na vrcholu a pokoušeli se jakýmkoliv způsobem dostat své klienty dolů. Někdo slaňoval po zádech, jiný byl sice zajištěný lanem, ale přesto se křečovitě držel fixů. Nakonec mi na hlavě přistála mačka a odstoupla si na mě asi padesátiletá paní. Měli jsme opravdu chuť otočit a vykašlat se na vrchol. Neudělali jsme to a frontu jsme si poctivě vystáli.

Sestup probíhal podobně, je už bylo možné se proudu lidí vyhnout. Přesto se jednomu polskému zákazníkovi podařilo trefit bratra velkým kamenem a ten jen tak tak nepokračoval za ním do západní stěny. Opět zaznělo tiché "sorry" asi po sté ten den. Z roztrpčení nad chováním některých lidí jsme se vyspali a z výstupu zase zůstaly jen pozitivní zážitky, ale napadlo mě, jestli má tento turismus vůbec smysl a proč se říká některým podnikatelům horský vůdce? Od těchto lidí bych přeci jen čekal trochu více ohleduplnosti. Hora přece není jejich a výstupová trasa tady není pouze pro jejich klienty. Pro příště se raději vydáme bezpečnější severní stěnou, kde hrozí jen pády kamenů a ledu.